V sobotu 6. dubna, přesně po sto šedesáti dnech od posledního soutěžního turnaje, jsme si solidně přivstali, abychom v šest ráno vyrazili směr Praha, na další díl největšího středoevropského mládežnického turnaje Prague Youth Rugby Festival. Hunt si dával oraz, nicméně jeho zástupce se docela činil, takže cesta ubíhala svižně, a ti co nespali, mohli takřka nerušeně pozorovat (smradi po zimě ještě hibernovali), jak se za okny pozvolna mění krajina z úrodných moravských lánů do nehostinné české stepi. Co taky čekat od země, kde se dcera otce skoro-zakladatele jmenovala Kazi. 

 

Do matičky stověžaté jsme dorazili v čase korporátního kuropění, tudíž v osm, což nám poskytovalo dost času na vše potřebné. Na Pragovce jsme byli prakticky jako první, ihned jsme zabrali šatnu a jak se později ukázalo, nebyla to poslední místnost, kterou jsme pro sebe urvali. Na PYRFu už jsme zažili lecjaké počasí, nicméně tento rok je prvním, kdy jeli trenéři v kraťasech a s opalovacím krémem v batohu. Ne všichni rodiče se dívali na předpověď, takže k našemu překvapení se v kabině konala přehlídka termoprádla, palčáků a beranic. Děti na sebe svědomitě vše navlékly, aby během následující půlhodiny zase takřka vše odložily. 

 

Vyběhli jsme na pažit jehož kvalita nám důvěrně připomínala naše pískoviště v Bystrci, takže jsme určitě nejen my byli v očekávání (myšleno výjimečně jednosmyslně) jak bude hřiště vypadat po turnaji, kterého se zúčastnilo 28 mužstev. Domácí by také potřebovali druhé hřiště, možná by mohli zkusit použít trik, který proslavil Harry Jelínek, když se snažil prodat vcelku nedaleký Karlštejn. Daruji vybydlenou fabriku na náklaďáky ve Vysočanech. Značka: za odvoz. A hned by bylo místo pro další trávník! 

 

Těsně před výkopem turnaje, který byl v tradičních 10:00, jsme zabrali strategické místo u "našeho" hřiště D a začala tradiční bojovka, která by se dala nazvat parafrází slovenské lidovky To ta helma, dále se obdivovala levitující tkanička (neplést s Billem) a mohutně se konzumoval proviant. Času bylo opravdu nezvykle mnoho, někteří zkušení harcovníci v mezidobí zvládali i lekce v Duolingu.

 V 10:27 se šlo konečně na věc a prvním soupeřem nám byl další náklaďák, tedy Tatra. Na podzim nás smíchovští notně potrápili, tentokráte jsme ovšem kralovali my. Následovaly zápasy se Spartou, Iuridicou a Říčany, které byly jako přes kopírák. Soupeři srdnatě vzdorovali, nicméně nakonec se ukázala naše síla, perfektní obrana a lepší kombinační schopnosti. Měli jsme i přes dvě omluvenky dost hráček a hráčů na střídání, takže se nám dařilo rozložit síly. Těžkým oříškem se ukázal tým Babic, ale i ten jsme skvělým týmovým výkonem přetlačili poměrem: 4:2 a pohříchu až v posledním zápase skupiny jsme narazili na moravské mužstvo, konkrétně naši spřátelenou brněnskou Akademii. Akademici byli již evidentně unavení, vzhledem k počtu zápasů a hráčů, i teplému počasí není divu, a tak jsme v poklidném tempu dokráčeli k celkovému vítězství ve skupině a postupu do odpoledních bojů o 1.-4. místo.

 

Následoval tradiční oběd ve formě řízku a tentokráte, asi poučení z předchozího nezdaru, se domácí vrátili k zdravému rozumu a rozdali místo dřevotřískových příborů plastové náčiní. Takže doufáme, že díky nám teď nemá nějaká velryba ve středozemním moři (Plha se hlásí, že ve středozemním nežijí!) bolení břicha. A co se místa týče... my, poučeni z předchozího zkoušení metodou pokus-omyl, jsme neomylně anektovali půlku domácí klubovny, a to se ukázalo jako ozajstný majstrštryk. Ostatní se totiž tlačili všude možně, jedli i nastojáka jako kdysi u nás ve Spuťále Dr. Špína, zatímco my jsme nerušeně debužírovali jako v Alcronu. Chyběly jen maminčiny noky z krásné scény, která ukazuje jak je krásné i zrádné, když jablko nepadá daleko od stromu. Uvnitř se nesmí nosit kopačky, což jsme vyřešili zkušeně naházením vešerého kopačstva do připravené tašky. A byli jsme natolik svědomití, že jsme pro jistotu sbalili i dva páry navíc! To jsme zjistili až po obědě, a samozřejmě jsme obuv způsobně vrátili na původní místo před práh, za možné komplikace se omlouváme.

 

Odpolední zápasy byly docela jiné kafe (s mlíkem, zasvěcení vědí!) a zvláště díky horkému počasí rychle ubývaly síly. První zápas nás svedl proti domácím a boj to byl od podlahy a od začátku do konce. Akce se přelévaly z jedné strany na druhou, výsledkem byla naše těsná výhra v poměru 3:2. Následoval souboj s Říčany, které měly velkou výškovou převahu a vlétly na nás v neskutečném tempu. Většinu zápasu jsme se bránili a nakonec jsme naši tvrz neubránili. Mimo vše jiné jsme si navíc až po turnaji potvrdili, že pravidlo o podložené pětce se píská přesně naopak, takže do budoucna víme, že líná huba jest holým neštěstím (zvláště při absenci plnovousu). To ovšem nic nemění na faktu, že říčanští byli tentokráte silnější a zručnější v kombinaci, která nám poněkud vázla. 

V posledním utkání jsme prožili beze zbytku příběh pohádky Zvířátka a Petrovští. Druzí jmenovaní měli rychlé nohy a docela dlouho převahu, nakonec jsme ovšem loupili my a po výhře 2:1 čekali, jak dopadne souboj domácích s Říčany, který rozhodoval o celkovém pořadí. Pragováci dlouho vedli, nakonec z toho byla remíza, která znamenala naše celkové druhé místo! Krásná práce! 

 

Následovalo vyhlašování vítězů, focení se se skleněnou trofejí (už by to chtělo nějaký pořádný pohár!) a přesun do Mekáče, ve kterém proběhla svačina za odměnu (trest) a nekonečně čekání na příjezd busu. V rámci ukrácení dlouhých chvil a nevypsané soutěže RCB má talent, zkoušely děti výdrž všech venkovních prvků před jmenovanou restaurací, a fakt, že veškeré vybavení vydrželo, dává místním pomyslný štempl na to, že mají vše dobře uchyceno! Cesta domů ubíhala v poklidu i při vymýšlení dalších pohádek pro osazenstvo busu, nejdelší výlet jsme zdárně zakončili úderem deváté hodiny večerní před bystrckým Lidlem.

 

Turnaj to byl povedený, mimo jiné díky výborné organizaci domácích a hodně nám ukázal. Děkujeme rodičům za nezměrnou podporu a obětavost. Děti makaly seč jim síly stačily a k vidění byly po celý turnaj nesmlouvavé skládky i pěkné týmové akce. Víme na čem máme pracovat, koneckonců práce šlechtí člověka, jen z ní zdechají koně, takže postupně. Nakonec všechno dobře dopadne, a pokud to dobře nedopadlo, ještě to není konec, jak říkal John Lennon (zlí jazykové ironicky tvrdí, že se o tom na vlastní kůži přesvědčil dost brzo), jehož zeď zdobí pražskou Kampu. My víme "kampa" i kudy a makáme na tom na každém tréninku. 

 

Jak a jestli nám to jde může napovědět i další turnaj, který se koná o víkendu v Ostravě. Máte-li čas, přijeďte nás podpořit.

 

Rugby zdar!

 

Foto: Zuzka Mládková, Miloš Sochor