První červnovou sobotu jsme se vydali zúročit celoroční dřinu, vášeň i um na Mistrovství ČR, kulantně nazvaném jako Celostátní turnaj přípravek 2022. Místem konání byly tentokráte Petrovice, což je malebná víska v těsném sousedství nemalebného Jižáku.

 

Příprava na akci byla pečlivá, ať už po stránce tréninků, tak po stránce duchovní. Původní nápad obětovat bohům kozla nebo radnici ÚMČ Bystrc jsme zavrhli a nakonec zvolili nejjednodušší řešení. Pokud potřebuješ naléhavě mluvit s Bohem, máš málo času, nebo jsi líný a chceš mu být co nejblíž, stačí si doma pustit naplno digestoř a vykřičet přání do ní.

 

Zprávy z Itálie, kde byli tři bombarďáci z osmiček týden předtím, hovořily jasnou řečí, tedy o velké motivaci směrem k Mistrovství. Navíc jsme byli nasazeni jako tým č.1. Zvolili jsme tedy širší nominaci než obvykle, bohužel se nám zcvrkla ještě před začátkem turnaje, kdy přišla omluvenka od Lukáše.

 

Dalším nemilým překvapením byl stav vozidla přepravující nás do místa konání. V zatáčkách to totiž vypadalo, že jedeme kabrioletem, jelikož ze stropu regulérně pršelo. Někteří pamětníci se slzou v oku vzpomněli Ládíka Štaidla a jeho hit Mží ti do vlasů. Hlavně Radek, u kterého to bylo nejpatrnější. Deštník nikdo neměl, což je vlastně dobře, protože taková rána deštníkem dokáže propíchnout i černou duši. A ta by jistě nestačila za dvě hodiny cesty epitelizovat. 

 

Říkali jsme si, že horší už to být nemůže a dále vše proběhne v pohodě, nicméně jsme zapomněli na starou pravdu, že chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech. A tak zatímco v bibli svádí boj bratři Kain a Ábel, u nás se řidič za stav vozu kál a mladší bratr kálel. Tedy ne ten řidičův, ale... prostě mladší bratr :) Bohužel do nefunkčního WC, takže zadní část busu měla po cestě k verzi kabriolet ještě jemný a delikátní buket. Poněkud symbolické pro pamětníky krásných oranžových fekálních vozů.

 

Prvně jsme vysadili desítky v Říčanech, kde jsme málem ujeli Míšovi s mamkou, hned poté následovaly Petrovice. Uvítalo nás tradiční místo zastavení busu v zatáčce z/do kopce a naproti na vratech nápis: "Nekrmte našeho psa, má dietu". Letmým pohledem přes plot se jednalo o Lajku, pratetu všech lajků. Ty naše míří k domácím organizátorům, kteří to pojali tak nějak postaru. Tedy ve dvou lidech zvládli lajnovat, vařit, moderovat, řešit to i tamto... Sice bychom se rádi více profesionalizovali, ale ruku na srdce, tento způsob organizace zdá se nám býti poněkud půvabným a navíc jsme stejně starý konzervy, takže spíš uvěříme chlápkovi ve vytahaných trenažerech s hrkající lajnovačkou v ruce, než afektovanýmu maníkovi v bílých hósnách a semišových šuflatech, jakkoliv se i tento zlozvyk pomaličku vkrádá na půdu RCB:-)

 

Času jsme tedy měli dost, takže kluci se jali po převlečení prozkoumávat okolí, za plotem líně tekoucí Botič, a věnovali se všem obvyklým kratochvílím patřícím k tomuto bezstarostnému věku, ovšem pod bedlivým dohledem. Tatíci našich boys tentokráte dali přednost starším ratolestem, filmu pro pamětníky, nebo bezuzdnému chlastání ve sklepě, takže nás doprovázel (až na čestnou Pačesovu výjimku) sbor freneticky fandících matek (dále "SFFM"). Ano, to není překlep, vyhnul jsem se přívlastku "hysterických" zcela právem:-) Kdo nepodcenil přípravu, měl i nehty v barvě oranžové! Navíc kluci dostali další motivaci v podobě slibu trenéra, že si v případě titulu obarví hlavu na oranžovo. Vzhledem k jasnému rozdílu ve vlasové pokrývce obou dvou je vcelku jasné kdo to byl. 

 

Před začátkem turnaje proběhlo přivítání trenérů, mimo jiné šnapsem z Moravy. Na tomto setkání padlo několik dotazů směrem k ještě stále nezajetému pískání nových pravidel, kde jsem zdůrazňoval pravidlo o neatakování devítky a ofsajdech. Později se ukázalo, že bohužel toto je stále kámenem úrazu... Sjednotit styl pískání a ujasnit pravidla je výzva pro Unii!

 

Prvním soupeřem nám byli namotivovaní domácí. Předvedli jsme parádní výkon a odměnou byla jasná výhra 4:0. Bohužel už v druhé minutě utkání se nám zranil Daniel, který se čelně srazil s protihráčem. Co vypadalo původně jako chvilková bolístka, se ukázalo mnohem vážnější a Dan tak strávil po transportu sanitkou nedobrovolně noc v krčské nemocnici s podezřením na otřes mozku...

 

Následoval zápas se Sedlčany a vcelku jasná výhra 6:1. Zde ovšem stojí za to zmínit fakt, že na "republiku" přijede i mužstvo z osmitisícového města, zatímco Ostrava, nebo Zlín nikde... Nejtěžší prověrkou v základní skupině bylo utkání s Pragou, které jsme ubojovali v poměru 3:1. Poslední "dopolední" zápas nás čekal s Kralupy, dokráčeli jsme svižnou hrou k vítězství 8:2.

 

Na oběd byla Pasta. La vista. Naštěstí ne, střídmý pokrm neposlal tentokráte žádného z našich hráčů do popolední siesty. Do skupiny o 1.-6. místo jsme si přenesli výhru nad Pragou a čekaly nás další čtyři těžké zápasy. 

 

Prvním soupeřem byla Sparta, která nám dala jasně najevo, že tempo se bude stupňovat. Výhra 4:2 nás ovšem nasměrovala zase o kousek blíže k našemu cíli. V druhém zápase se nám postavil starý dobrý Vyškov, který  vyšperkoval svá jarní vystoupení a dost dlouho jsme měli namále. Tedy ještě tak cca dvě minuty před koncem byl stav 2:4. Zareagovali jsme hromadným střídáním a v infarktovém závěru otočili z poslední akce na konečných 5:4. Kluci si sáhli na dno a ukázali neskutečně bojovného ducha. Nejcennější výhra je ta, kterou se podaří vybojovat ve chvílích, kdy nejde vše jako po drátkách. A toto byla přesně ta situace!

Po krátkém oddechu následovala Tatra, se kterou jsme se na PYRFu přetahovali o celkové vítězství. Utkání nabídlo dramatický souboj, v kterém jsme měli celý zápas mírně navrch. Vyhráli jsme 3:2 a je třeba říci, že byla k vidění bohužel také jedna sporná situace. Rozhodčí nám uznal pětku, která i z pohledu "našich" přihlížejících (SFFM) nebyla. 

 

Vyvrcholením turnaje byl poslední match dosud neporažených celků, tedy nás a Říčan. Před utkáním jsme se snažili kluky pozvednout, namotivovat, nakonec všichni se shodli, že bojují i za zraněného Dana, ale bylo vidět, že únava sečtená ze sedmi utkání po sedmi minutách se dostavila. Navíc po nočním dešti bylo na hřišti jako v prádelně. Říčanští na nás vlítli pěkně od podlahy a od začátku jsme tahali za kratší konec. Jednoduše nám došla šťáva, i když na konci jsme se vzepjali a dvakrát položili, takže výsledek byl 2:6. Slzy tekly proudem...

 

Několikrát v průběhu turnaje jsme klukům zdůraznili, že když do toho dají vše, budou vítězové bez ohledu na výsledek. Jsme rádi, že si to vzali k srdci a přesně tak hráli. Houževnatě, tvrdě, obětavě, týmově... skvěle, prostě radost pohledět! Za to všechno jsme smekli klobouk a klukům poděkovali, i když ještě chvíli trvalo, než slzy oschnuly. Dali jsme do toho opravdu všechno a dokázali jsme hodně! Odměnou jsou nám stříbrné medaile, které kluci, trenéři i rodiče hrdě odnesli z ceremoniálu. Je to výsledek hlavně vášně a nadšení kluků pro sport a hru samotnou, podpory rodičů a trenérského usměrňování:-) Vášeň a píle je víc než talent a stojím si za tím, že prakticky všichni v našem týmu jsou platnými nadšenými hráči právě díky tomuto mixu.  

 

Díky klukům za parádní hru a výsledek, rodičům za podporu na místě a pomoc s boys. Velké díky Zdeňce a Markétě za zorganizování pomoci a doprovod zraněného Dana do špitálu. 

Díky také místním organizátorům Honzovi s Vaškem (Eva nedorazila) za bezproblémový průběh turnaje. 

 

Co dodat na závěr? Vrátíme se příští rok a budeme starší a silnější!

 

Rugby zdar!