26.10.2026

Týden po strhujícím olomouckém finále jsme se vydali do Prahy na PYRF, tedy největší mládežnický turnaj na našem území. Tentokrát byly v naší kategorii zastoupeny pouze kluby z ČR, což ovšem neubralo turnaji na kvalitě, byť některé matche s Frankfurtem nebo Berlínem z minulých sezón se honosí přídomkem památné. Týmy z Čech byly skoro všechny, z Moravy pohříchu půlka chyběla, co dodat… Kvalitě to také neubralo, ale je to trochu s podivem.

V prvním utkání jsme s Iuridicou stejně rychle vedli, jako vedení ztratili, a po zápase jsme si museli vysvětlit, že samo se to neudělá. Děti pochopily záhy a zlepšeným týmovým výkonem jsme porazili béčko Říčan i Dragon, oba soupeře vyšším rozdílem a s nulou v kolonce inkasovaných pětek. Pak na nás ovšem nastoupily Petrovice, a to bylo jiné kafe. Žlutomodří výborně bránili a poprvé na turnaji se projevila naše bolest – poněkud statická hra, která sice na moravský obranný ementál stačí, ale tady ne. Výsledek byl dost netradiční: 0:0. Poslední utkání tak rozhodovalo o pořadí ve skupině. Babice jsme vcelku bez problémů porazili 6:1 a díky lepšímu skóre šli do čtvrtfinále z prvního místa. Obvykle následuje po obědě semifinálová skupina, tentokrát ale pořadatelé udělali změnu a hrálo se vyřazovacím způsobem od čtvrtfinále dál. K obědu byly tradiční boloňské těstoviny al dente, Mara zatím obrazil místní fanshop a pro jistotu si koupil kšiltovku domácích, kdyby náhodou přerostl náš regionální význam, aby byl připraven na přesun. Doufejme, že má tu páteř „jen“ zlomenou a nebude ji dále ohýbat :-).

Po asi desetiminutovém odpočinku následovalo semifinále s Pragovkou, se kterou jsme týden předtím sehráli strhující souboj o prvenství na turnaji ORF. A ani tentokrát zápas nezaostal kvalitou a na hřišti se odehrávala bitva jako řemen. Celých sedm minut se hra přelévala z jedné strany na druhou. Nám se ovšem podařil jeden průnik, což se ukázalo jako rozhodující, a zápas jsme vyhráli výsledkem 1:0, byť spousta hráčů končila na hřišti se sebezapřením a už prostě nemohla. Chválím naši pevnou obranu, vůbec nebylo lehké zastavit šikovné Pragováky. Byť se tedy opět rozhořela zbytečná debata na téma dostatečné vzdálenosti obránců od útočníků. Tak zde bych rád jen dodal, že nejsem nejen časoměřič, ale ani rozhodčí, a to, co jsem si vyslechl po utkání, přikládám nezkušenosti a přemíře snahy mladších kolegů z dobré adresy na Praze 9. Holt každý se učíme. Ještě štěstí, že nás v tom velkoměstě nepotkalo něco horšího, když děti plakaly.

Před finále jsme měli delší pauzu, kterou jsme využili k regeneraci sil a snaze nabudit už notně unavený tým. Jak nám následující zápas ukázal, moc se to nepovedlo. Po cca dvou minutách, kdy jsme statečně vzdorovali, se nám hra rozpadla a bylo jasné, že tentokrát na soupeře zkrátka nemáme. Domácí hráli opravdu krásné ragby, byli individuálně i týmově zdatní, navíc si naše děti nedokázaly poradit s jedním z velkých protihráčů, který vypadal, že by rukama mohl louskat želvy. V průběhu zápasu si tak za odměnu zahráli úplně všichni a snažili jsme si finále náležitě užít. Gratulujeme Tatře, vyhrála zaslouženě!

My jsme si po zápase zatleskali a poděkovali všem dětem za předvedený výkon. Nemají se za co stydět, ba naopak – ze sebe vydaly vše a druhé místo je krásnou odměnou za výkon na hřišti i mimo něj. Při následujícím vyhlášení jsme dostali skleněnou trofej s chybou: místo 2nd je tam 2rd, takže při nejbližší příležitosti budeme samozřejmě trvat na opakování ceremoniálu :-).

Díky všem zúčastněným za hru i podporu, ať už ve formě hlasitého povzbuzování, nebo dávky lahodných řízků:-).

Byla to další povedená akce a věřím tomu, že si všichni odvezli spoustu jedinečných zážitků. Díky domácím za organizaci, rozhodčím za snahu dobře rozhodovat i vysvětlovat a také soupeřům za dobrou a tvrdou hru.

Další sobotu jsme jeli zkontrolovat Valachy do Zlína a to už byl zase jiný příběh.

Ragby zdar!

Foto: Jozef Pajzinka