Kolotoč turnajů moravské rugbyové větve si dal první májovou sobotu dostaveníčko v Ostravě. Kdo to zná, ten to zná... dal by se lehce parafrázovat song jedné české legendární kapely a takový nebude z tradičních místních kulis nikdy na větvi, i když k jejich zvládnutí ve zdraví, je občas zapotřebí notnou dávku trpělivosti a zkušenosti, nebo něco z výše uvedeného songu.

 

Na stranu druhou člověk už za ty roky ví co má čekat. Pro mladší ročníky, které třeba sjezd KSČ považují za lyžařský závod, uvádíme stručný výčet ostravských reálií: Penzion s příznačným názvem Paradise vedle areálu vypadá stále stejně zavřeně, ačkoliv prý není. Tenisové kurty v areálu stále stejně opuštěně. Bizarní WC domeček ve stínu Kostela Panny Marie Královny působí stále poněkud nepatřičným dojmem, a pokud ho v poslední době nenavštívila nějaká místní poběhlice, tak lze konstatovat, že štětku neviděly tyto toalety už spoustu let.

Personál klubovny vypadá od naší legendární návštěvy Ostravy na MČR 2019 také stejně, v tomto případě je to ovšem, s ohledem na věk obsluhujících, spíše pozitivum. A stejně tak pozitivní je, že rugby se hraje stále stejně, ačkoliv od změny pravidel v roce 2020 se na toto téma na Moravě vedou sáhodlouhé spory. Nicméně vypadá to, že se po třech letech (sic!) konečně aspoň shodneme na základních konturách!

 

Po propršeném turnaji v Brně jsme doufali, že v Ostravě to s počasím budou nebe a dudy. Bohužel očekávání se nenaplnilo a (z)bylo jen nebe. Plné vody. Možná byly i dudy, ale vzhledem k tomu, že autor článku měl sám na starost deset životem překypujících dětí, nestíhal si všímat.

 

Děti byly rozděleny do dvou týmů a k našemu překvapení (kdo ze čtenářů je zmaten stálým používáním množného čísla v článcích, tomu napovíme, že je inspirováno výrokem "Stát jsem já!", jejímž autorem byl sám Král Slunce!)  jsme zjistili, že ve skupině zdatnějších hráčů, tedy Major, jsme zbyli sami. Takže se turnaj nalosoval "postaru" všichni proti všem a šlo se na věc.

 

Tým Orange, ze kterého jsme zapůjčili (..."jmenují se navrátil, Epicu!") Tea s Míšou do desítek, si poradil se soupeři, délkou jednotlivých zápasů i těžkým terénem vcelku bez potíží, vyrovnané bylo jen utkání s Olomoucí. Na kluzkém pažitu se navíc nečekaně projevily schopnosti lehčích hráčů. Konkrétně by se dal ohodnotit dobrý výkon slovy, že... rostou jak Hynek po dešti. 

 

Tým Black měl situaci složitější, ale vypořádal se s ní na jedničku a kluci nechali na hřišti kus srdce, trochu krve i slz a hlavně dali spoustu pětek! Trochu nás trápí, že chlapci občas nedají na opakované rady trenérů, ohledně skládek, hledání volného prostoru (trenéři pak mají doma pocit, že hledají ztracený čas... ), takže to na hřišti vypadá jak u největšího provaru v historii pop music, kdy se Britney Spears, potažmo její manažeři, nechtěně přiznali k spáchání opakované vraždy na hudbu názvem alba... Oops, I did it again... Nevadí, my máme pořád čas na vyladění podobných nepředložeností! 

 

Každopádně všech deset bojovníků se snažilo seč jim síly stačily, což nebylo jednoduché, protože čas utkání byl devět minut a na střídaní nebyl nikdo, respektive šel v případě bolístky na hřiště hráč druhého týmu. To se nezdálo domácím vyhecovaným trenérkám, které byly z mixu dresů zmatené jako toho času babyloňané, spíše by tedy bylo přiléhavější takové to naše označení "perplex", ovšem i tento počínající spor se podařilo stručným výkladem situace ohledně našich opor v desítkách vyřešit.

 

Kolem druhé hodiny konečně, tedy s dost velkým zpožděním, vysvitlo nad areálem v Mariánských Horách slunce, aby doprovodilo vyhlášení turnaje. To už jsme absolvovali převlečení do suchého oblečení, dresy byly po celodenní slotě pěkně nasáklé deštěm, bahnem a bojem. Domácí se pokusili oživit předávání rozdáváním nanuků, bohužel to pojali formou "pojďte si všichni vzít", což  zákonitě vedlo k poněkud komické situaci, obdoby husitského "Hrrrr na ně!", kdy se smečka oslazené vody chtějících rugbystů vrhla na nebohého Muže s Mroži v ruce. Výsledkem byla nepřehledná mela a převrácený stolek. Život rozdávajícího byl v poněkud otrhané formě naštěstí zachován. 

 

Z Ostravy si tak odvážíme spoustu hezkých i úsměvných zážitků. Mezi ty prvně jmenované patřily také ovocné muffiny paní Mládkové, za které děkujeme, stejně tak je třeba pochválit na začátku článku zmíněný personál klubovny, který měl na menu i šťavnatou klobásu a brgul za 40! Největším pozitivem pak je fakt, že se na těžkém terénu nikdo nezranil a v plné polní tak můžeme čelit víkendové výzvě v podobě celostátního domácího turnaje Brno Rugby Cup. Přijďte nás podpořit v hojném počtu!

 

Rugby zdar!