Rok s rokem se sešel a my opět dostali pozvání do Vídně na mezinárodní Movember Cup. O všech peripetiích, které se v bývalém hlavním městě monarchie na turnajích už udály, bylo již napsáno docela dost, ale my jsme v jádru optimisté! Takže i když jen vůl se spálí dvakrát o stejná kamna, také letos jsme vyrazili před sedmou ranní známým směrem kopírující Severní dráhu císaře pána.
K dispozici byl jen patrák, takže nám zbyla spousta místa pro rodiče, což se ukázalo jako velká výhoda — nahoře, na „štoku“, bylo celou cestu podezřelé ticho! Zato dole bylo o zábavu postaráno. Jeden mladší účastník, samozvaný odborník na Kouzelnou školku, například celou cestu, bůhví proč, piloval v němčině výslovnost slovního spojení „zákazník“ a „zatáčka“. K občerstvení se servírovala naší hráčkou osobně upečená buchta; je vidět, že legendární pravidlo o tom, že na první rande musí dívka vzít vlastnoručně udělanou svíčkovou a fotku matky ve čtyřiceti, se pilně dodržuje.
My jsme mohli vzít jen jedno mužstvo, takže přednost dostali hráči, kteří s námi nebyli na větších turnajích, doplnění o několik tradičních opor. Na místě jsme zjistili, že za naši roční nepřítomnost Vídeňští takřka vybudovali die Elektrische Linie, po našem šalinu, až na hranici Prátru. Asi mají to stavební řízení kapánek rychlejší!
Byli jsme navíc zvědaví, zda se objeví i legendární živý obraz, vídeňská „Dáma v rauši“, proslulá figurka z mládežnických turnajů, na které je názorně vidět, jak to dopadá, když si
báječnou ženskou vezme Châteauneuf-du-Pape. Nakonec být "na šrot" nepochází z ničeho jiného, než z v mocnářství vzniklé
Schrothovy léčebné metody, kdy se ke speciální dietě přidával i alkohol v malých dávkách neškodící v
jakémkoliv množství. Prý to většinou dopadlo tak, že nejlepší večírky byly ty z noci ze čtvrtka na neděli. My přijeli v sobotu ráno.
Domácí nás přivítali přívětivě. Za plamenný proslov na trenérském potlachu by se nemuseli stydět ani na zahájení olympiády v Pekingu nebo v jiné zemi vlády jedné strany. Následoval boj ve čtyřčlenné skupině. Ve Vídni se tak trochu vždy bojuje se vším všude a soupeři bývají to nejmenší. Takže už tradičně to byl i souboj dvou odlišných kultur stran rozhodování. Samozřejmě víme, že v ragby má vždy pravdu rozhodčí, nicméně mezinárodní pravidla, zvláště ta kvalifikující vysokou skládku, jsou jen jedna. Tudíž to i přes viditelné zlepšení místy opět vypadalo, že soudcovský sbor je spíše fanouškem mykologie, protože o rozhodování věděl houby. Opravdu „rád“ vždy slyším odpověď typu „Já jsem to viděl“ ve chvíli, kdy avizuji velmi nebezpečnou hru, tedy situaci, kdy nám hráče v plné rychlosti někdo chytá za krk. A pak nic. Tak už asi i vidět znamená h… vědět. Nu což.
Naše děti, ozdobeny kníry, se však se všemi odlišnostmi, zahrnujícími například větší počet hráčů a přitom menší hřiště, popasovaly po svém a v pozitivním světle. Dva vídeňské týmy nekladly větší odpor, v posledním utkání s Vyškovem nám sice souhra místy drhla, ale nakonec jsme doklopýtali do vítězství a semifinále s Akademií. K tomu jsme nastoupili zcela bohorovně, takže nám soupeř z první akce položil, a všichni koukali kolem sebe, kdo že se měl teda jako snažit. Asi trenér. Ale i v tomto utkání jsme převzali otěže do svých rukou a zvítězili. Čekalo nás tedy finále za přísného dozoru našich fandících rodičů. Ve Vídni je fajn, že domácí to chtějí mít rychle z krku, takže nehrozí žádné pauzy, což oceňujeme my v andropauze, pátrající po tom, proč se to vlastně jmenuje pauza, když je to na furt! Navíc nás teď doma čeká „underground“ pauza, ale to už je jiný příběh. Takže zpět k finále. 1:0, 2:0, 3:0, 4:0, 5:0, 6:0, 7:0… konec. Sajtna radovanec a velká děkovačka rodičům. Po vyhlášení a předání poháru nás navíc čekalo ještě jedno překvpení, Mia dostala cenu pro nejlepší/ho hráče/hráčku turnaje! Gratulujeme!
Na celém turnaji nás opět zdobila týmová souhra, komunikace, rychlost, trpělivost, tvrdost a většinou i přehled a přesnost v rozhodování. Ačkoliv byla sestava velmi kombinovaná, ukázalo se, že základy toho, co po dětech chceme, ovládá valná většina z nich. Vídeňský turnaj, poslední v letošním kalendářním roce, tak splnil naše očekávání, a to tedy všemi směry. Ale když se holt vydáš po cestách růžových, musíš počítat s čímkoliv a být připraven se přizpůsobit čemukoli :).
Díky za veškerou podporu. Dál trénujeme, ač v jiných časech a na jiných místech, zůstaňte s námi!
