19.05.2022

Ve Vyškově nezůstal kámen na kameni!




Druhou květnovou sobotu jsme vyraazili směr Vladivostok a dojeli jsme do Vyškova, kde se konal další turnaj moravského přeboru. Vyrazili jsme pěkně do růžova vyspaní kolem půl deváté. Pamětníci lítých fotbalových mačů s nedalekými Drnovicemi navrhovali, abychom přijeli s transparentem "Brno zdraví venkov", nicméně nakonec jsme dorazili na slušno.
 
Vyškov nás přivítal slunečným počasím a jako obvykle pěkně připraveným areálem. Jen tedy pořád nechápeme, proč někteří pořadatelé ohraničují hřiště páskami, které nejpozději při druhé pětce vezmou za své. Ale co už. Již dříve zde zmíněný Albert Einstein říkal, že definicí šílenství je dělat věci stále stejně a doufat v jiný výsledek, my na Moravě jsme to upravili na "Jen vůl se spálí dvakrát o stejný kamna." Tak třeba příště.
 
Vyhlášená je ve Vyškově také místní restaurace a ani hladové okno nezůstává pozadu. Tentokrát byla na menu klobása jakou svět neviděl. Paní v okýnku si posteskla, že se v sobotu moc neprodávaly. Vzhledem k tomu, že nebyla napsaná na nabídkové tabuli, tak není divu:-) Ale chutnala luxusně!
 
Přihlásilo se šestnáct dětí, takže jsme opět postavili tři týmy. Z neznámých důvodů nás nepojmenovali barvami jako obvykle, ale stroze 1,2,3. Turnaj se hrál ve dvou skupinách bez play off, prostě komunitně bez vyhlašování, sluníčkově. Každý tým tak odehrál jen čtyři utkání po šesti minutách, což nám přišlo docela málo. Ale domácí asi chtěli být na oběd doma. 
 
Tentokráte jsme trošku takříkajíc zamíchali osudím. Je důležité už od mala umět převzít odpovědnost, nespoléhat se jen na druhé, umět hrát s každým a snažit se poradit si v každé situaci, takže kluci dostali možnost se poprat se soupeři v neobvyklých sestavách.  Říkali jsme si jestli nám to takto bude ladit nebo ne a odpovědi začaly chodit hned od startu turnaje. Místy to byl koncert, místy žádná hitparáda. Naši rodiče jistě pamatují hitparádu Houpačka a přesně tak to někdy vypadalo i na hřišti. Zmíněná hitparáda skončila i díky tomu, že z ní v roce 1969 nebyla vyřazena písnička Bratříčku, zavírej vrátka. Tak nějak symbolicky by se to dalo převést na hřiště, kdy soupeři skládkou zavíráme pomyslná vrátka. A to se všem nechtělo. Naprosto perfektně to bylo vidět v jednom utkání, kdy Teo udělal pravděpodobně dětský rekord v počtu skládek v jedné fázi (bylo jich osm). Zbytek mužstva Teovi fandil opodál v družné akademické debatě, zda-li se míč odlepí od země a vyskočí jim do náruče. A on, potvůrka jedna podivná, ne a ne vyskočit. 
 
Takže zpátky ke strojům, nic není staršího než včerejší úspěch. Jsem odpůrcem tradičního rituálu některých rugbyových oddílů, kde se křičí houfně: " Co umíme?" a odpovědí je exkrement jinak, protože si nejsem jist, zda tuto nadsázku křehká dětská duše dokáže pojmout, nicméně je dobré občas zjistit na vlastní kůži, že všechno ještě zdaleka neumíme (i když toho umíme spoustu!) a trénovat je potřeba dál a dál. Včetně středeční atletiky. Překonáváním překážek se zlepšujeme!
 
Každopádně turnaj nabídnul i spoustu pozitiv (a sociálních jistot). Po dlouhé pauze se nám vrátil bombarďák Lukáš a ukázal, že vůbec nic nezapomněl, navíc byl hladový po hře. Doslova hladový byl i Paťa H., dožadující se proviantu, který ponechal v šatně. Jako obvykle byl od ní jen jeden klíč a kdoví u koho. Většinou se najde na konci turnaje v některé z kapes. Sice minule padl návrh klíč tak nějak postaru okopírovat pomocí otisku v mýdle, bohužel jsme s sebou měli jen tekutý. Paťa tedy zůstal o hladu a v následujícím mači položil tři pětky, takže od příště nebude před turnajem ani snídat. Potěšila také vybojovaná výhra "bílých" proti Akademii, nebo tvrdé bystrcké derby oranžových proti černým. Nad naše síly byl v jedné skupině Vyškov a ve druhé Olomouc. 
 
Víme na čem máme zapracovat a hned v pondělí jsme se do toho s vervou pustili. O víkendu nakonec nejedeme do Ostravy, ale poměříme síly s pražskými týmy v neděli na Tatře a to bude zkouška ohněm. Dáme do toho všechno!
 
Rugby zdar!