Druhou říjnovou sobotu nás čekal výlet do oblíbené destinace, žlutomodrého Zlína. Cesta zcela zaplněným patrákem, kde to ze začátku vypadalo, že někteří pojedou na stojáka u mastné tyče ubíhala svižně, zvláště když našim revírem byla dálnice. Kde kdo řešil probíhající volby, ale třeba na stěžejní událost posledních měsíců, fakt že končí "ikonický" seriál Kobra 11, nepomyslel nikdo. Hanba! 

Generační obměna je vidět i u rodičů. Dříve se jako nepsaná vstupenka na palubu našeho zaoceánského patráku brala minimálně lódna ovocných buchet, nebo pekáč řízků, letos musí člověk před odjezdem vykoupit nedalekou Benzinu, nebo nedejbože Lidl, a přispět tak na kampaň Vašutovi s Honeckerem, nemluvě o tom, že se pak musí ládovat čímsi ze zmrazeného polotovaru! Takže přátelé, my jsme rádi, že s námi jezdíte, ale od příště očekáváme proviant s řádnou dávkou maminokyselin! Tak nějak vypadá bezpodmínečná láska:-)

 

Tentokráte ve výpravě chyběl automobilový romantik Václav Vorel, léčící doma počínající moribundus směsicí zázvor, citron, slivovice a Richard Top Gere. Nechyběl naopak Skleny, holedbající se tím, že když všechny tři týmy urvou ve Zlíně bednu, vejde jeho zplihlý cop do dějin, jako toho času podobná "ozdoba" ječáka Petra Jandy, s tím rozdílem, že Sklenyho bude zavěšena jako lapač snů na háčko v Bystrci. Jak již dnes víme, kecal! Děti po cestě mohutně zpívaly jeden z mnoha rozplizlých hip-hap-hop songů současné generace, až si jeden z účastníků staršího data narození, pamatující dobu, když ještě hudebník uměl i na něco hrát, postesknul kampak že se poděl vysoký jalovec. V přeneseném slova smyslu se jeho věštba naplnila na místě a to dost výrazně.

 

Uvítal nás známý areál na pozadí baťovské (přesněji řečeno Kotěrovy) architektury, tím ovšem veškerá pozitiva zhasla. Původní návrh domácích, že se vejde celý náš bus do jedné šatny s Dragonem jsme naštěstí zavčas dokázali odvrátit, nicméně o další překvapení nebyla nouze. Pořadatelé jaksi chyběli. Asi v předzvěsti volebních výsledků, kdo mohl, ten Prchal. Na trávníku se tak potulovala jen skupinka dětí ve zlínských dresech, marně se snažící vytyčit hřiště dle plánku již asi deset let neexistující kategorie U9. Dopadlo to jako lichoběžník. Pěkný tvar, nicméně lichoběžník je člověk, který běží do hospody každý lichý týden, což s hraním mládežnického rugby nemá mnoho společného. Nakonec jsme přidali ruce k dílu a hřiště za pět deset vzniklo.

 

Na něm se představilo dokonce devatenáct našich dětí, takže jsme si mohli dovolit luxus tří mužstev i s plejery na střídání. Turnaje se zúčastnilo úctyhodných jedenáct mužstev, takže domácí rozdělili týmy do dvou skupin. Poněkud zvláštní bylo označení jednoho našeho mužstva jako Brown, zlínští kluci asi mají rádi The Stranglers, nebo prostě jen zlato-hnědou...

 

Kluci, dívka a maskot ve tvaru obřího plyšového rejnoka, se volebním víkendem a řešením kdo a koho do urny, nebo na koho URNA nenechali rozptýlit, a od začátku se do toho v mekce obuvnictví obuli bez bázně a hany. Po pětadvaceti odehraných utkáních jsme tak brali první, třetí a páté místo ve skupinách. Navíc hned na svém prvním turnaji dvakrát položil nováček Hugo P., k čemuž gratulujeme a jako obvykle přidáváme ponaučení rodičům o tom, že takový počin je hoden stavebnice LEGO. 

 

Zlínští nám připravili překvapení v podobě utkání o umístění, která mají vždy své kouzlo. Kluci z týmu Brown se utkali o deváté místo, Black o páté a Orange hráli finále. První dvě zmíněná utkání jsme, i přes veškerou snahu a nasazení prohráli, zlatým hřebem mělo být a bylo finále. 

 

Na tento špíl, oblíbené grande finale (neplést ovšem se značkou toaletního papíru) byl povolán ten nejpovolanější. Skoromístní rodák, Robert de Niro východu, valašský hřebec, minimálně v havířovském ringu dosud neporažený, bohovský Dan Beneš, jehož přítomnost ozdobila jinak okoralé kulisy místního turnaje. Těžko říct, jestli Dan jen jel kolem třeba zazpívat Píseň maměnce o své nové pražské známosti, nebo se konečně vrací na rodnou Moravu, každopádně nás jeho přítomnost potěšila a pravidla se zase začala ctít. V utkání takřka o každý metr hřiště s Akademií jsme od začátku tahali za kratší konec. Nedůsledné skládání a špatné nahrávky nás dostávaly do defenzivy. Naštěstí to bystrcká srdce nevzdala a po vyrovnání na 3:3, v poslední akci utkání, Lukyn za cenu vlastní bolesti a slz doslova vytřepal míč ze soupeře a Paťa dokonal dílo soupeřovy zkázy. Senzační vyvrcholení turnaje! Děti se poté přemístily k finálovému utkání U12 a řádně hlasivkami podpořily naše starší plejery, kteří také zvítězili.

 

Následující "vyhlášení" nás jen utvrdilo v nesmyslnosti nevyhlašování ničeho, neboť k čemu je hrát a vyhrát finále a pak se nedozvědět výsledky? Respektive opravdu si myslíme, že jsou děti tak hloupé a nedokážou počítat..? No, možná jen na valachách došla móka a nechtěli poháry uplácat z nivových koulí, nebo ovčího sýra:-)

 

Co ovšem došlo zcela stoprocentně, bylo zboží v místní klubovně. S láskou a pokorou vzpomínáme na dobu, kdy domácí klubovně vládl "Pan Daniel Carter" a jeho klobása s medvědím česnekem. Nyní tam vládnou dva bohorovní pánové, kteří nemají vůbec nic a vlastně jim to ani nevadí. Že není k dispozici tvrdý alkohol je dobře, nakonec republiku si roz-zvracet nenecháme, ale že není ani kostelecký párek, který si dobrý křesťan dá rád aspoň v době masového půstu, to je už na pováženou!

 

Domácí vždy vynikali obstojnou organizací, i vcelku kvalitní nabídkou stravy, takže jim tento letošní nepovedený výstup rádi odpustíme. Nakonec nevíme co za tím vším bylo. Třeba jen pořadatelé chyběli z důvodu, že zachraňovali někde jinde odkaz Vysokého jalovce. 

 

Po všech zmíněných zážitcích jsme stejně jako obvykle převlékli děti, nalodili se do busu a vydali se zpět do naší krásné metropole. Chudák Skleny se toužil nějak vykoupit a jako oběť si vybral strýka Festera Hřebu, až jsme si místy mysleli, že jde o nějaký lokální coming out. Jak po cestě naskakovaly na velkých displejích mobilů výsledky, bylo čím dál tím jasnější, že jediný, kdo šel správně out jsou komouši, a k tomu jim na cestu nezbývá než dodat ten nejvíc in pokřik:

 

Rugby zdar! 

 

Foto: Standa Navrátil