Volání divočiny

Týden se s týdnem sešel a nás čekal první podzimní výjezd ven. A abychom nebyli zpovykaní z předchozího ne-vstávání, tak rovnou do Ostravy. V 6:45 na značkách, v úctyhodném počtu takřka sedmdesáti dětí skrz všechny tři turnajem dotčené kategorie. Úderem sedmé dal pan Košťál znamení a patrák se rozjel severním směrem.  

Předpověď počasí i to, co se odehrávalo za okny, nevěštilo nic příjemného a my stále doufali, že pořád platí: "když jedou andělé, slunce se směje". Není divu, že lilo jak z konve, protože jsme samozřejmě vezli bandu čertů různých hodností, i Lucifer, kdyby s nimi měl hrát v jednom týmu, by se určitě zašil někam na křídlo. 

Po dvou hodinách jednotvárné mokré jízdy se nám konečně naskytnul úchvatný pohled na místo kde neprší... byl to Klimkovický tunel. Za ním už je to jen kousek na místní Sokol a náš bus proťal vzduch tak, že by se kdejaký pták čeledi sokolovitých nemusel stydět. Vidět nás bratr Tyrš nebo Fru Fru, byl by na nás pyšnej! 

Na místě jsme zjistili, že je vše při starém, zabrali jsme nejmenší šatnu a kolegové se za cenu vlastního promočení vydali stavět náš fikaný stan, který je výškou taky na patro. V 10:00 měl začít turnaj a v 10:01 přestalo pršet, protože na hřiště nastoupili naši „andílci“ – The Saints Are Coming (out). Jenže kromě nich tam nikdo další nebyl – úplné pusto prázdno. Klasika.

Postavili jsme tentokrát tři týmy a trochu rozmělnili zkušené a méně zkušené. Kunderovská definice trapnosti, tedy dojímání se vlastními slovy, přeneseně svými výkony, nám nehrozí, tedy vyjma těch z nás, co si jdou v neděli večer štrejchnout za hobíky, ohleduplně zvané Open :-)

Velkým překvapením byl tým White, který menší herní zkušenosti a dovednosti nahrazoval obrovskou bojovností, a i když se občas na hřišti děti motaly jak vítr ve FABce, byly vidět i krásné akce a spousta z těch dílčích dovedností, které se každý trénink snažíme zdokonalit a převést do hry samotné. Výsledkem byly dvě dvouciferné výhry a jedna prohra.

Výsledek naší hráčské politiky, tedy zmíněné rozmělnění v týmech Orange a Black byl takový, že na hřišti nám to, bez dalších tajících jinotajů, běhalo dobře, jen to moc neselo. Tede ve chvílích, kdy jsme hráli podle toho, co jsme si řekli, to bylo ragby jedna báseň, ovšem v momentech ostatních to byla dost surrealistická poezie typu Ďáblův ocas je bicykl.  

Během tří hodin bylo dohráno, rozebrali jsme si odměny, které se později ukázaly jako kámen úrazu, a děti, které dle všeho měly být unavené, začaly třetí, dost zdivočelý poločas. Některé hry, zvláště ty s klackem, vypadaly tak důmyslně, že daly bezděky vzpomenout na legendární odrhovačku se slovy: "už teče voko z důlku, já ho tam nasadím, podejte mi hůlku (nebo Hůlku?)". Naštěstí i toto volání divočiny jsme bez úhony zvládli, stejně tak jako následující cestu zpět, když se děti, posilněné tekutou odměnou za turnaj, jedno za druhým urputně dobývaly na záchod.

Příští víkend uděláme jednu podstatnou změnu, vyjma cesty do Havířova se vydáme i do stověžaté matičky všech měst, abychom si jednak ověřili přímo na místě, co nám zanechal tatíček Masaryk, a druhak změřili naše síly s českými týmy na turnaji na Slavii.

Držte nám palce!

Ragby zdar! 

P.S. Vyboldovaný text skrývá překvapení:-)

Foto: Jozef Pajzinka